PRÁVO NA VLASTNÍ TĚLO

Mgr. Antonín Vlas
Na Borku 1623
431 11 Jirkov/ ČR
Fürst - Bismarck - Strasse 21
47119 Duisburg/ BRD


telefon:
ČR:00420731118064
00420774037859
BRD:004915223639656
pravo-na-vlastni-telo@atlas.cz

OBŘÍZKA A PSYCHOLOGICKÉ ŠKODY

29.07.2016 02:19

 autorka:                       Dr. Janet Menageová MA MB CHB    Velká Británie

 

  "Pro dítě je psychologický efekt stejný bez ohledu na to, zda se jedná o nezákonné zneužití nebo o legalizovanou lékařskou činnost."

  Obřízka neboli cirkumcise je eufémismus pro chirurgický zásah, kterým se označuje genitální redukce nebo mrzačení pohlavních orgánů, prováděné z různých důvodů buďto lékařsky licencovanými osobami nebo osobami nekvalifokovanými. Je to potřeba interpretovat správně, tak jak to chápe rozum, s nebo bez překrývajících lží, objasňování nebo intelektualizování. Mnoho obřízek se provádí na dětech, které podle definice nejsou ve stavu vyjádřit svůj souhlas stejně jako dospělí. Mohou být snadno manipulovatelné a donucené a mají jen málo co říci k tomu, co se děje s jejich tělem.

  Dítěti není obvykle dovoleno tomuto zásahu říci "ne", protože se předpokládá, že rodiče a lékaři to vědí nejlépe. Je však nepravděpodobné, že by dítě, pokud by dostalo dotaz, zda chce, aby nějaká osoba odřízla nožem část jeho penisu, souhlasilo s takovým opatřením. To by bylo normální psychologickou reakcí na hrozbu útoku - toto odmítnout - a to pro značnou psychologickou hodnotu.

  Pokud se přirozený sklon chránit sama sebe stane neúčiným, ztratí pocit moci nad svým osudem a dostaví se pocit bezmoci. To se děje v případech znásilnění, mučení a sexuálního zneužití. V situaci, kdy nějaká osoba cítí, že nemůže uniknout tělesnému útoku, psychika prchá prostřednictvím "disociace", to je jakoby mysl opustila tělo, aby tak tělo mohlo ten útok vydržet, psychika to však udělat nemusí.

  Po návratu do těla může psychika způsobovat nevědomé opakování traumatických vzpomínek, což se může projevovat ve formě  retrospektivních vzpomínek a nočních můr. Tyto opakující se obrazy mohou být spuštěny v každé situaci, která připomíná původní traumatické události. Dítě, které se podrobí takovému traumatickému zákroku v nemocnici může dostat fobii ze zdravotnických zařízení, lékařů a lidí v bílých pláštích. Dítě, později i jako dospělý se pak může potit, mít bušení srdce, stěží popadat dech, mít pocity zvracení, závratě nebo paniku při pomyšlení na tyto traumatické události a snaží se pak zabránit tomu, aby se to znovu stalo. To může způsobovat problémy a dotyčný pak může z toho důvodu potřebovat pozdější nemocniční ošetření.

Muž, který byl ve věku tří let podroben obřízce, si ještě jako třicetiletý stále živě pamatuje, jak se svlékl a jak jeho penis v rámci preoperačního vyšetření osahával muž v masce. Chlapec dostal erekci, za kterou se styděl a pak se po operaci probudil s krvavým, bolestivým penisem, z něhož mu byla bez jeho svolení amputována předkožka. Ta zkušenost změnila jeho život. Zlobil se na to, co se mu stalo a cítil se ponížený pro svou vlastní bezmocnost, aby se ochránil před tím, co vnímal jako sexuální manipulaci. Cítil se sexuálně zneužitým. V každém jiném kontextu, než v kontextu lékařského zákroku, by byla tato událost chápána jako sexuální zneužití. Na dítě je však psychologický účinek stejný, bez ohledu na to, zda se jedná o sexuální zneužití nebo legalizovanou lékařskou aktivitu.

  Další muž, který byl obřezán ve věku sedmi let, se tehdy zeptal, co mu budou v nemocnici dělat. Bylo mu řečeno, že nic zvláštního a že nemusí mít zbytečné obavy. Po operaci byl zděšen, když zjistil, že část z jeho penisu je pryč a důvěra v to, co mu říkali rodiče, byla zničena. Bylo to, jako by jim ztráta části jeho těla nestála ani za zmínku nebo vysvětlení.

  Proces psychické disociace z traumatu a následné prožívání děsivých obrazů a snaha vyhnout se situacím, které to trauma způsobily se nazývá postraumatický stresová porucha, zkratkou PTSP nebo PTSD. Je to soubor příznaků, které dostávají vojáci po bitvě a oběti, které byly vystaveny extrémní úzkosti. Byl též prokázán u žen po gynekologické operaci a po obřízkách dětí obojího pohlaví.

  Některé faktory, které přispívají k tomu, že ty zkušenosti jsou traumatické:

  * pocit bezmoci ze ztráty kontroly nad svým vlastním tělem

  * nedostatek informací; zjevný nedostatek empatie ze strany operujícího

  * zakoušení fyzické bolesti a nedostatečné schválení operace.

  Pro dítě, které bylo vystaveno amputaci části těla, mohou platit pravděpodobně všechny tyto faktory. Jestliůže dítě navíc získá zkušenost, že se jeho rodičům ho nepodařilo ochránit od chirurgického "útoku" bez ohledu na jeho důvody, může ztratit důvěru v jejich starostlivé pečování a popřípadě i důvěru ve všechny autority. Tato potíž s důvěrou k ostatním může zničit vztahy na celý život a věst ke konfliktům s autoritami. Stud kvůli poškozenému penisu a následné rozpaky mohou zabránit sexuálním vztahům a postiženého to může po celý život tížit jako olovo.

  Dítě může vyrůst v nevědomosti o jeho obřízce, zvláště pokud to bylo uděláno brzy po narození a jeho vrstevníci jsou též obřezáni. Ale když zjistí, že mu byla odstraněna část jeho genitálií a to často bezdůvodně, nastoupí často reakce žalu nad ztrátou. Pocit ztráty může být potlačen a bagatelizován, že pak v mysli nebude pociťovat žádnou velkou psychickou bolest. Přesto je ta bolest ze ztráty silná. Může však být vnitřně popřena kvůli zachování obrazu "dobrých rodičů" a tak ta obřízka může být idealizována jako "dobrá věc", o kterou se postarali rodiče, které mají děti na starosti. V důsledku toho nastává mezigenerační předávání obřízkové praxe z otce na syna. To znamení, že tento cyklus násilí může být přerušen, pokud si alespoň jedna generace uvědomí skutečnou povahu tohoto zásahu a přizná bolest a škody jím způsobené. To je však odvážný čin, protože to vnáší do hry pocit zrady ze strany vlastních rodičů, kteří měli jeho tělo ochránit a místo toho ho vydali do rukou cizích lidí k odstranění jeho části.

  (Tento zhoubný cyklus se naštěstí podařilo prolomit na přelomu padesátých let v národním měřítku právě ve Velké Británii a posléze i v ostatních anglicky mluvících zemích, kromě části USA, kde setrvává dodnes. Redakce PNVT)

  Intelektualizace ze škodlivého aktu je způsob, jak "špatné" proměnit v "dobré". Takový myšlenkový proces by mohl vypadat následovně: "Moji rodiče nechali odříznout část mého těla - i když jsem tomu nebyl rád - moji rodiče jsou však dobří - tedy bylo odříznutí části mého těla dobré - tak proto, abych byl dobrým otcem, musím nechat mému synovi udělat to samé..."  A tak pokračuje začarovaný kruh, podobně se tomu děje v rámci lékařské profese: "Byl jsem obřezán/ byla mi provedena obřízka - nebyl jsem poškozen/ své pacienty nepoškozuju - protože obřízka je banální, neškodná a nutná." Pokud je sám lékař ve stavu popření, že mu bylo jeho vlastní obřízkou poškozeno jeho tělo, tak může být psychologicky nucen opakovat ten úkon na svých pacientech, aby si "dokázal", že obřízka je "neškodná". Kromě toho oběť obřízky, když se sama stane obřezávačem už není proti tomu útoku bezmocná, ale místo toho se stala mocným útočníkem a tak si kompenzuje část strachu ze svého traumatu.

  My všichni se snažíme si zopakovat traumatické události, aby byl odstraněn náš původní strach. Tak se stává, že ženy, které byly jako děvčata bity si vezmou násilnické manžely nebo že si děti alkoholiků vezmou pijany a oběti amputace předkožky mají tendenci vnucovat obřízku jiným. Sigmund Freud to nazval: "nutkání k opakování." Alice Millerová popisuje, jak lidé, kteří jsou odděleni od své původní příčiny bolesti a její význam popírají, často projevují destruktivní chování k ostatním lidem. Je nutno léčit ztrátu jakéhokoliv druhu a vést ke sdílení smutku, aby se zabránilo přenášení na další generaci. Proto je nutné uznat psychologické utrpení související se vnucenou obřízkou a smutek z důsledků tohoto zásahu. To obnáší bolestivý a zdlouhavý proces, který zahrnuje nejprve původní popření ztráty, pak následuje hněv a obviňování, což je následováno vztekem spojeným s vědomím vlastního poškození a žalem a smutkem. A nakonec následuje sebepřijetí, což zahrnuje novou energii jít vstříc budoucnosti.

  Nejdůležitější je však proniknout do světa dítěte a vidět, co je to vlastně  obřízka z jeho pohledu: Je to násilná loupež citlivé části těla provedená jejím nezvratným odstraněním. K tomu by neměl dát právo nikdo, kromě toho dotyčného, až vyroste, pokud je to v souladu se zákonem.