PRÁVO NA VLASTNÍ TĚLO

Mgr. Antonín Vlas
Na Borku 1623
431 11 Jirkov/ ČR
Fürst - Bismarck - Strasse 21
47119 Duisburg/ BRD


telefon:
ČR:00420731118064
00420774037859
BRD:004915223639656
pravo-na-vlastni-telo@atlas.cz

BYL JSEM USMĚVAVÉ DÍTĚ SE ZÁŘÍCÍMA OČIMA

25.02.2015 17:08

     Mladý muž tu detailně vypráví o jeho obřízce v  9 letech, o dlouhodobém efektu té operace na jeho fyzickou pohodu a  na jeho duševní stav po celý jeho dosavadní život.

     Ahoj!

  Za prvé bych chtěl velice hodně poděkovat sestaviteli těchto stránek (BVJ) za veškerou práci, kterou věnoval článkům a komplexním odpověděm na fóru.

  Četl jsem to tu několik let a tak jsem si často pohrával s myšlenkou, že bych tu mohl uvést svůj příběh.

  Nevím, co to přinese mě samotnému ani kdo o to bude mít zájem nebo zda to někomu něco přinese. Možná, že je to pouze touha po prostředí, které je méně hrubé a možná, že tu dostanu odpověď na některé mé otázky, které mě zaměstnávají už po hodně dlouhou dobu.

 

   Vše to začalo, záleží na úhlu pohledu před 27 nebo 18 lety. V roce 1983 jsem se totiž narodil a v roce 1992 jsem byl radikálně obřezán.

  Mám jen velmi malé vzpomínky na své dětství a rané mládí. Některé věci si pamatuji, něco znám z vyprávění a něco mi objasňují fotografie a dokumenty.

  Při jednom velmi horlivém pokusu mých rodičů stáhnout mou předkožku - na radu dětského lékaře - který určitě myslel jiný způsob provádění - mělo být prováděno relaxační protahování ve vaně s teplou vodou, došlo k tomu, že jsem měl krátkodobou parafimózu, která nepotřebovala lékařské ošetření. Vzpomínám si, že to bylo velmi bolestivé a žalud mi při tom velmi zfialověl. Měl jsem přitom zvířecí strach a řval jsem u toho, jako by mě nabodávali na rožeň.

  Další věc, kterou si pamatuju je ta, že po operaci moje třídní učitelka ve třídě všem podrobně vysvětlovala, jaký byl důvod mé absence ve škole a jak mě po tom často obtěžoval jeden turecký kluk. Když jsem byl sám, tak mě často chytil, přitiskl mě ke zdi, sahal mi do rozkroku a chtěl se dotýkat "mé micinky".

  Za druhé, jak mi vyprávěla má babička a přitom to opakovaně zdůrazňovala, tak jsem byl před tím velmi živým, aktivním a zábavným dítětem. I jinak mi dochází, že tomu tak před tou operací bylo. Vím to z fotografií a školních záznamů.

  Na fotografiích, které mám ze školky a prvních let své školní docházky jsem jako smějící se dítě s jasnýma zářivýma očima, které je neustále v pohybu. Tak je to na mých fotografiích z první, druhé a třetí třídy. Na fotografiích ze čtvrté třídy po operaci vypadám zádumčivě a jsem na nich velmi smutný. Podobně to říkají i lidé, kteří si mě z té doby pamatují, že jsem prý byl tehdy na počátku mé školní docházky velmi živý a později jsem byl katastrofálně ztažený do sebe. Každý dosvědčuje, že jsem byl později velmi roztěkaný.

  Důvodem, proč jsem byl později velmi roztěkaný bylo to, a to jsem se tehdy neodvážil nikomu říci, že se mi po operaci penis znatelně zkrátil a když jsem si sedl, tak se mi zatáhl do těla a kůže se mi na něm úplně zkrabatěla. Byla pak vidět jen velmi malá, zato extrémně citlivá část u ústí močové trubice, pro které bylo velmi nepříjemné drhnutí o prádlo, bylo to téměř nesnesitelné.

  Když mi začly růst chlupy, tak došlo k drastičtějšímu zhoršení. Chlupy mi rostly po celé hřídeli penisu až k přechodu, kde je žalud. Když jsem se posadil, tak ty chlupy byly ve zkrabatělé kůži velice nepříjemné, protože to tahalo za jejich kořínky a za druhé to bylo nepříjemné proto, že to škrábalo o žalud.

  Ve svém pozdějším mládí jsem na to našel prostředek, že jsem si je holil. To jsem však musel dělat velmi pečlivě, jinak by mi strniště velmi nepříjemně škrábalo o žalud. Měl jsem úlevu v tom, že v té době byla už má školní docházka u konce. Vyhýbal jsem se však jakémukoliv sportu nebo plavání a to ze třech důvodů. Za prvé pro to nepříjemné tření, za druhé pro to, že jsem se styděl za to, jak tam dole vypadám, a za třetí za jeho malou velikost.

  Jak uběhlo pár let, tak to tření přestalo být tolik nepříjemné. Buďto jsem to nějak v mysli potlačil, nebo ani nevím, proč tomu tak vlastně bylo.

  V 19 letech jsem se konečně blíže seznámil s dívkou a protože jsem měl malé sebevědomí, tak jsme se spolu mazlili jen tak trochu bez žádného většího mazlení, i když jsem v tobě žádné problémy se svým penisem neměl. Takže by možná došlo k pokroku. Když se mi však jednou nečekaně pokusila se dostat do kalhot, tak jsem v panice vyskočil a utekl jsem. Po té události mezi námi kontaktů ubývalo až jsme se časem ztratili z dohledu. Asi tak za dva roky jsme se spolu znovu potkali a několikrát jsme se znovu setkali. Mluvila se mnou o svých pocitech a že jsem byl její opravdovou velikou láskou. Já jsem vůči ní také cítil silné pocity náklonosti a tak jsem se cítil dostatečně bezpečný k tomu, abych se jí svěřil se svým problémem. To mělo za následek, že mezi námi kontakt úplně skončil.

  O té doby mě ten problém opanoval úplně. Potíže, které zase přicházely do mého plného vědomí, snížený pocit své vlastní hodnoty kvůli té odporné "malé operaci", to vše způsobilo, že mé vlastní sebevědomí padlo na nulu.

  Mezitím jsem se ještě jednou pokusil o další vztah, ale ten velmi brzy pohořel. Bylo to hlavně kvůli mým zábranám i kvůli tomu, že jsem se začal stranit svému okolí.

  Upadl jsem do hluboké deprese a s odstupem času si myslím, že jen díky hlubokému porozumění lékaře a velmi vysokým dávkám antidepresiv jsem ještě vůbec na světě. Lékař mi nakonec poradil, abych zašel za urologem si to nechat objasnit a jestli by mi on nemohl nějak pomoci. Objednal jsem se u místního urologa. Ten mi po několika vteřinách prohlížení řekl, že je u mě vše v pořádku a já se zase oblékl. Řekl jsem mu o svých problémech, a uvedl mu zmiňovaného lékaře - psychiatra a že ten mi musí předepisovat silná antidepresiva. Na to ten urolog reagoval, že jsem u toho psychiatra správně.

  Po nějaké době, když jsem se zcela uvrtal do své práce a svých koníčků, jsem se zase cítil poměrně dobře a mé problémy mi tak málokdy přišly na mysl. Pokusil jsem se o mírné protahování, aby se zabránilo deformacím mého penisu, to však nebylo korunováno žádným úspěchem a navíc mi to přinášelo velké bolesti. Také jsem se snažil, aby byl můj žalud méně citlivý, tím, že jsem opravdu hodně masturboval - jindy jsem naopak ze stejného důvodu nemasturboval celé měsíce a dokonce i celý rok. To však nemělo vůbec žádný efekt.

  Chvíli jsem žil téměř bez starostí, až se mi má minulost vrátila v tak kruté podobě, že jsem si to vůbec nedovedl ani představit. Jednou, než jsem šel spát, jsem zavřel oči a najednou se mi vybavil štukový strop staré té staré nemocnice, jak jsem tam byl tehdy na lůžku vezen na operaci nebo z operace. V průběhu času přibývaly další takové zpětné zážitky, jako například obraz mého zakrvaveného žaludu, když byl odstraněn obvaz z mého penisu a já byl schopen ho zahlédnout.

  Ze strachu, že začínám bláznit jsem opět vyhledal uvedeného lékaře. Po mém půlhodinovém monologu mi řekl, že s takovou vůbec nemohu očekávat, že by se mnou nějaká žena byla spokojená, jedině snad, kdybych doma opravdu velice dobře vařil nebo kdybych  velice dobře vydělával. 

  Šok, který ve mně taková slova vyvolala však přišel až o něco později. Začal jsem kvůli těm zmíněným zpětným zábleskům chodit na ambulantní terapii a tam mě byla diagnostifikována prý typická postraumatická stresová porucha.

  Při rozhovoru s terapeutkou jsem jí řekl o mém stavu, proč jsem na dně a jaké mám stížnosti. Při terapii se mi vybavilo, jak to bylo s mou první dívkou a jak jsem s ní zcela ztratil kontakt. Byl jsem potom z té terapeutky dopálený, poněvadž jsem si myslel, že mi pomůže, že najde něco neobvyklého. Ale ona měla místo toho více porozumění pro tu dívku a vyprskla na mou hlavu téměř zmrzle: "Tsss, chlape, neinzeruj tu své starosti!"

  Od té doby se mé pocity bezmoci ještě zvýšily, mé sebevědomí bylo totálně zničeno a ztratil jsem veškerou důvěru vůči lidem a nedokážu pochopit, co může taková "malá operace" z člověka udělat. Jsem si jistý, že by byl můj život zcela jiný, mohu říci, že v každém případě mnohem lepší, kdybych zůstal intaktní.

  Před několika měsíci jsem zavolal jinému urologovi a pak ho i kontaktoval. Ten mi však také řekl, že výsledek je perfektní a já že mám své tělo akceptovat takové, jaké je. To mi připadá, jako by mi lékař po amputaci nohy řekl, že je to perfektní, tedy s ohledem na výsledek provedení, a že je mé tělo tak dokonalé. Za druhé se ptám, jak mám sám akceptovat své tělo, když není k akceptování pro druhé? Ten urolog mi pak ještě strčil do ruky nějakou brožurku ohledně sexuálního poradenství, ale tu po tom, co jsem dříve slyšel, nemíním číst.

  Především bych se chtěl zeptat na dvě věci:

  1. Proč jsem byl operován, když jsem neměl žádné problémy? Močil jsem bez potíží, moje předkožka zase nebyla tak silně zúžená, šla částečně stáhnout.

  2. Byly na počátku devadesátých let jiné, alternativní léčebné metody? Pokud ano, proč nebyly použity.

  Je smutné, že bez ohledu na to, jaké jsou odpovědi na ty otázky, tak už se nedá nic změnit a já musím jako mladý, 27 letý muž žít s problémy, o které jsem vůbec nestál. A že takový život budu žít minimálně dalších 27 let.